Minulé ročníky

Pivní info

Přístupy 2011

Nastupujeme na piedestal Palackého sochy, třímaje v ruce trofej z loňska, kdy jsme konečně zvítězili. Já, Duch a doktor Štěpo. Tenkrát, za vlahého listopadového večera, jsme ještě spolu s Arnoštem pokořili všechny lidské možnosti a za vydatného přispění Páji s autem vybojovali první místo. Pravda, od té doby, co s námi byl hlavní organizátor závodu Fíla přinucen absolvovat cestu z pivnice Pod Petřínem automobilem, ve kterém snad kromě rezervy byli ožralí úplně všichni, zatrhla hlavní jury tvořená právě Filipem přepravu osobními automobily s vyjímkou taxíků. Ale nás to nerozhodí, potřeba obhajoby je stejná jako sexuální pud. Navíc všude okolo jsou samé mladé nové tváře neznámých závodníků, dychtících urvat náš skalp a proto...

„Toto jsou vítězové loňského ročníku“, oznamuje Filip shromážděnému davu a dál povídá něco o pravidlech a hře fair-play. Radši ho moc neposloucháme a otvíráme startovní lahváče, milou to povinnost vítězů minulého závodu.

A jde se na to. Hospody vylosovány, startovní čísla rozdána, účastníci čtvrtého ročníku Lachoutkova memorialu vyrážejí šíleným úprkem do nejbližších hospod. Duch po padesáti metrech padá do louže a má mokrou půlku. Nezlomeni smolnou událostí pokračujeme šíleným tempem do Dásně, kde ještě jako součást hlavního pelotonu exujeme první piva. Hein, zasloužilý člen našeho týmu, který se rozhodl letos kvůli zdravotní indispozici nesoutěžit a dělá nám morální a posléze i logistickou podporu, pije s námi, nedbaje zrádných bacilů, zužujících jeho tělesnou schránku.

Z Dásně pokračuje naše silná čtyřka dál. Letos jsme vskutku nic nepodcenili a vypracovali si přehledné plánky pražských ulic i s důležitými hospodami, tudíž postupujeme raketovou rychlostí vpřed. U Pomníku už si nikdo z obsluhy nepamatuje Duchovo předloňské vystoupení, na jehož konci byla čerstvě nahozená stěna a dokonce s námi přátelsky hovoří. Vzhledem k tomu, že jsme teprve na začátku, můžeme hovořit i my s nimi.

Hospody na pravém břehu jsou dobývány jedna za druhou a se stoupajícím obsahem alkoholu v našich organismech roste i sebevědomí. Je to umocněno navíc tím, že při konzumaci pátého či šestého piva narážíme na nezkušenou skupinu, která je o dvě jednotky za námi.

Poslední kousek na pravém břehu protéká našimi hrdly U Bubeníčků. Vzhledem k pořadovému číslu sedm se na některých členech projevuje začínající (já), případně pokročilejší (Duch) únava, a tak Hein vyráží k mostu zjistit možnost autobusové přepravy na druhou stranu. Doktor Štěpo nás mezitím povzbuzuje a mlsně šilhá po pípě.

Dopito, přesun na druhou stranu Vltavy může proběhnout. Nakonec jsme tuším šli pěšky, což nám rozhodně jen prospělo. Před námi jsou poslední dvě restaurace, jejichž výhoda spočívá v tom, že jsou blízko u sebe a nevýhoda v tom, že jsou blízko u sebe...

Pivo v Černém orlu nám vyloženě chutná, i když Duch se tak netváří. Navíc se místo drobných nazpátek dozvídáme potěšitelnou zprávu, že jsme zde rozhodně první. A aby si vrchní v hospodě, kde sedí kromě nás asi dva lidi, nevšiml podobné bandičky, to je téměř nemožné. Opouštíme osmou nálevnu se stále stoupajícím pocitem favorizované skupiny a přesouváme se naproti Pod Petřín... Zde sedí početný dav organizátorů a fanoušků v čele s duchovním guru tohoto pivního maratónu, který nám oznamuje, že jsme zde skutečně první a že nás rád vidí. Jeho nadšení bohužel nesdílí personál restaurace, ale po našem ubezpečení, že si dáme jedno a poběžíme se situace uklidňuje. jenže… Do mě už to moc neteče a do Ducha už vůbec ne. Štěpík si dává druhý kousek, aby mu nevyschlo na patře a s mírnou nervozitou nás povzbuzuje.

Nakonec jsme to do sebe nasoukali a odebíráme se s Filipem, hlavním rozhodčím a poháronosičem v jedné osobě ven, abychom oblažili svou přítomností cestující v petřínské lanovce. Jenže ouha... Co jde dovnitř, musí i ven, o čemž nás vzápětí po několika krocích přesvědčuje Duch. První pětiminutová penalizace leží na chodníku a nás začíná krapítek znervózňovat shluk klátících se postav, objevujících se na alkoholem zastřeném obzoru. Urychleně proto vyrážíme ke spodní stanici lanové dráhy a trneme deset minut ve voze, jestli nedorazí někdo další. A taky že jo. Jenže je to naštěstí jen torzo jakéhosi týmu, které netuší, kde má zbytek a navíc nemá ani lahváče.

Vyjíždíme proto na Petřínský vrch, mírným klusem se přesouváme pod rozhlednu a s naprostým přehledem vychutnáváme vítězné závěrečné pivko...

Obhájili jsme, pohár zůstává v dobrých rukou a nám nezbývá nic jiného, než slézt zpět Pod Petřín a několika jedenáctkami završit povedený večer...

Za zmínku ještě rozhodně stojí Medvědův pokus vylézt na vysílač na Petříně, od čehož jej musela odradit policie ČR, která ho nekompromisně zadržela, přestože se hájil slovy o tom, že má nahoře kamarády, kteří na něj čekají, aby s ním mohli vypít lahváče...